Pár dní sama se sebou

Pár dní sama se sebou

Jsem sama. A už je to dlouho (konkrétně tři dny :D) … Občas samotu vyloženě vyhledávám, jsem ráda sama se sebou a dokážu si ty chvíle užít. Ale tenhle týden je všechno zvláštní.

Odjel ve čtvrtek domů, za svojí rodinou. Zůstala jsem sama. Najednou se byt zdál velký a prázdný. Bylo dokonce i uklizeno, protože jsem čekala na víkend návštěvu. Nikde se neválely jeho ponožky, trenky, elektronické spotřebiče a prázdné lahve od RC coly. Najednou se mi tam nelíbilo. V tom nejlepším bytě (ano, ještě jsem pořád nevydýchala, jak moc je ten byt boží), kde jsem mohla sedět se mi nelíbilo. Nebylo to ono. Bez něj. Šla jsem do práce.

Druhý den byl čerstvý vítr do plachet. V práci nový kolega a odpoledne sraz s kamarádkou. Byla jsem s ní v kavárně tři hodiny. Tři a ještě jsme si nestihly všechno říct. Pořád jsem mluvila a mluvila. Skoro jsem ji nepustila ke slovu. Musíme si to dopovědět příště. Ale vrátila jsem se domů a byla zas sama. Nikdo mi nestál za zadkem. Nikdo mi neříkal, že tohle ohřívám dobře nebo špatně. Nikdo mi neudělal čaj, jen tak, prostě z lásky. Jen ta krásná červená růže ze čtvrtka na mě koukala z vázy z perfektně uklizeného konferenčního stolku, který je normálně plný nádobí, knížek, ovladačů od playstationu a obalů od čokolád. Pustím si film a na konci pláču jako malá. Ryana Reynoldse ulovila moje favoritka (ne, vůbec bych nechtěla být na jejím místě). Víte, že byste měli psát diplomku, ale vytvoříte si další  třetí plán, podle kterého napíše diplomku asi jako Formánek, když psal Létajícího jaguára (trvalo mu to 11 hodin a 19 minut podle wiki). Usínám a druhý den zase do práce.

Cafe Letka můžu jen doporučit 😉

Ráno volá máma, že je nemocná. Nepřijedou. Další večer strávím sama. Hm, nebudu muset spát na gauči, ale ani si s nikým nepopovídám (a nikdo mi nezaplatí večeři). A byt jsem šůrovala zbytečně 😀

Ano, v práci mluvím. Někdy. Ale to není ta komunikace kterou potřebuji. “Děkujeme za vaši návštěvu, přijedte znovu… Přeparkujte si auto… Chybí nám vajíčka… Doplň párky… Jsme rádi, že jste přijeli do Prahy… Něco z minibaru jste si dali?” Celé odpoledne sedím a poslouchám rádio. Zase sama. Večer volím veselejší variantu nežli romantický film. Koukám zasněně na břišní svaly Channinga Tatuma, ale pořád to není ono. Usínám u stupidní show na Nově (Pazderková vypadala jako spermie). Nemám nikoho, kdo by mě uložil. Nikoho, kdo by zkontroloval, že mám na mobilu nařízeno, že žiju v severní Africe, tudíž aby zabránil tomu, že se mi automaticky nepřeřídí čas ze zimního na letní.  

Zaspím. A zas tu není ta neviditelná ruka. Nikdo po mě nehází oblečení a nebalí mi kabelku a nehledá mobil, neuvaří čaj do termohrnku. Vybíhám do krásného rána a sprintuju do práce. Lidi snídají a baví se, koukám na ně přes sklo z kuchyně. Směju se s kolegyní, pořád ji něco vyprávím, moje potřeba socializace narůstá do větších a větších rozměrů.

Jen prostor a vy? Sometimes not bad… Tatry 2015 (Ďumbier)

 

Jsou chvíle, kdy potřebujete být sami. Potřebujete vyběhnout za město a nadýchat se čerstvého vzduchu. Odejít stranou a rozhlédnout se po krajině. Zajít si do sauny a zrelaxovat se. Upustit páru a urovnat si myšlenky. Dojít si na výstavu, na kterou s vámi nechce nikdo jít. Ale člověk je od přírody tvor společenský. Až dnes jsem si uvědomila, kolik času trávím s ostatními lidmi a jak moc to miluju. Kafe s kamarádkami, jít si jen tak sednout na drink, dívat se s přítelem na film, dojít si s někým na procházku, dát si víno s našima a hrát celý večer deskovky.

SPOLU. MY.  

Už aby byl zítřek a on se mi vrátil. Bude všude bordel a já budu nadávat. Ale nejdřív mu povím, co všechno se stalo za ty tři dny, kdy jsem musela vydržet sama se sebou.

 

P.S.: Taky toho o dost víc sežerete, když jste sami. Lízátka a čokoládičky jsou přeci taky kámoši!! 

P.P.S.: Přeju vám krásné Velikonoce!! A nebuťe na ně sami!! 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *