Obhajoba svobody

Obhajoba svobody

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale konečně se hlásím s novým článkem. Začíná to být nějak hektické, ale o tom zas příště. Taky jsem původně chtěla psát další ságu o naší domácnosti, ale pak jsem se rozhodla, že jsou tu důležitější témata. Tím jedním je: OBHAJOBA SVOBODY.

Samozřejmě mě k tomuhle článku přiměl neuvěřitelný boom. Nevím, jestli to na svých sociálních sítích a v okolí máte taky tak, ale skoro všechny moje bývalé spolužačky ze základky jsou těhotné, nebo už miminko mají. Když to není ani jeden z těchto případů, tak jsou vdané. Když nejsou vdané, tak jsou minimálně zasnoubené. Já vím, že u našich maminek to bylo normální, pak se to stalo nenormálním a teď mám pocit, že trend se zase vrací. I přesto, že jeden gynekolog v nějaký talk show (myslím, že to bylo u Krause) tvrdil, že žádný babyboom se nekoná a pořád potřebujeme průměrně 2,1 dítěte na rodinu. Jsem na tom dobře, už mám to 0,1 – želvu 😀

Já děti nemám a v dohledné době je neplánuju. To samé platí o svatbě. Přijde mi, že někteří lidé jsou až zfanatizovaní představou, jak má vypadat dokonalý život. Vždy si představím tu scénu z Básníků, jak tam „včera večer poštou ranní“ kreslí ten graf. Dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě. Všichni škatulkují a přemýšlí, co by se mělo a co se má. Já jsem toho názoru, že ten kdo chce mít dítě, ať ho má. Ať má klidně pět dětí, když je dobře vychová, uživí a bude se jim věnovat. Ať se lidé vdávají klidně v 18, v 50, ale ať do toho nikdo netlačí mě.

Sloni to mají v tomhle nejspíš jednodušší 😀 Sri Lanka, srpen 2015

Můj názor je ten, že dítě by nemělo mít dítě. Člověk by měl mít už trošku něco za sebou, než se rozhodne pro takovou zodpovědnost. Není to otázka věku, ale toho, jak to kdo má srovnané v hlavě. A to si myslím, že většina dnešních rodičů moc nemá. Mají děti buď moc brzy a je to pak ten problém, že dítě má dítě. Anebo moc pozdě. Ale co je pozdě a co brzy? Kde je ta hranice, kdy nám to má začít tikat? To je právě ta nejvíc individuální věc, která záleží na zvážení každého z nás. Smůla, když „to“ každému tiká jinak. Ale myslet si, je mi 25 a všichni okolo mě mají miminko, ujíždí mi vlak, tak hups na to… To je snad to nejhorší co se vám může stát. Já děti miluju, ale… Někdy si jako dítě přijdu já sama, nerozhodná, umíněná, ztracená ve svých představách. A navíc, dítě už nikdy nikam neodložíte, nevezmete si od něj dovolenou. Je to někdo, s kým už budete na celý život a bude to vaše já a já toho koho milujete otisknuté do malého stvoření. Není to batoh, který vezmete na cesty s sebou. Nejdřív bych ráda cestovala a až pak měla miminko. Navíc mít dítě hned po škole si myslím, že taky není zas až tak dobrá varianta, protože mít „jen“ školu a praxi nula, vypadnout ze svého oboru na čtyři roky, to není fajn. Ale mám i známé, kteří studují s miminkem, nebo chodí během mateřské do práce, takže budu se opakovat znovu – každého volba.

Další velké téma. Den D. Náš den. Nejlepší den mého života. STOP!!! Alias moje noční můra začíná 😀 Bojím se svateb. Opravdu já z tohohle mám panickou hrůzu, ale už se to začíná zlepšovat. Od té doby, co se vdávají lidé okolo mne si říkám „hezké, ale ne pro mne“. Už od mala nemám ráda oficiální události, ve školce jsem vyfocena vždy v rohu, s naškrobenou sukýnkou a růžovými lakýrkami (ale zrovna ty mi v tu dobu připadaly cool) a naprosto nasraným výrazem. Na základce jsem přebírala jako jedná vysvědčení v devítce v kalhotech. Babičky plakaly, já jsem doma řekla, ať se nikdo nenamáhá a přežila to se svým protestním výrazem a hlavou obarvenou na fialovo. Taneční jsem zazdila úplně, řekla jsem, že vyhozené prachy a jela jsem k moři. Na maturiťák už jsem polevila, nechala jsem si ušít šaty, ale úplně jsem zazdila nějaký nácvik předtančení, všichni celý pátek trénovali a já doma nohy hore a káva.

Pro někoho zámek a závoj, pro někoho hory a krosna. Sri Lanka, srpen 2015

Já to prostě nemám ráda. Navíc celý ten akt. Četla jsem někde, že z psychologického hlediska to posiluje důvěru mezi partnery, to pouto. Že dnešní konzumní společnost inklinuje k tomu vracet všechno, co jen trochu hapruje do obchodu. Takhle se prý snažíme vracet i vztahy. Radši si nikoho nevzít, aby nebylo těžké to ukončit a vrátit ho na reklamaci mamince. Já to spíš mám takhle. Když někoho miluju, dám to najevo. Koupím mu dárek, řeknu mu to, vezmu ho na výlet, udělám mu večeři. Nepotřebuju na to papír, podpisy, zámek, gesta a sliby. Největším důkazem jsou pro mě činy. Ty nepatrné náznaky, že mě někdo zná líp než já sebe. Že mi koupí moje oblíbené kytky, uvaří moje oblíbené jídlo. Nepotřebuju svatební pochod a rýži. V poslední době mě přijde, že svatby jsou jedno velké pozlátko. Hříšné peníze, agentura, výzdoba, příbuzní, přátelé, pití, jídlo, jen aby nás nepomluvili a bylo to co nejvíc hogo fogo. Co nejvíc originální místo, provedení, ohňostroje. Na internet dát seznam svatebních darů, unést nevěstu, rozbíjet talíře. Nic pro mne. Jako malá jsem si nepředstavovala nikdy, že budu tou princeznou. Jsem teď ve fázi, že pro mne místo lodiček Merellky, místo šatů legíny a tričko, místo kytky krosnu a můžu jet.

Smyslem tohohle článku bylo uklidnit všechny moje single kamarádky, že je normální být v našem věku single. Nikomu z nás nic neujíždí a co se má stát, to se stane. Nemá cenu se někam tlačit a něco dělat na sílu, jen „protože se to tak sluší a patří“. Když si ho chcete vzít a cítíte, že to je dobře, vezměte si ho. Když každej tejden spíte s jiným, spěte. Když jste single, máte super kariéru a ten pravý se ještě neobjevil, nepropadejte panice, on se někde vyjeví, jen nepadněte do náruče prvnímu volovi, jen proto „že už to je dlouho“. Když chcete mít dítě, mějte ho. Když chcete procestovat svět, kupte letenku a jeďte. Dělejte to, co Vás baví a co Vás naplňuje. A je úplně jedno, jestli za jménem u toho bude vaše rodné příjmení, nebo nějaké jiné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *