Bytová soap opera

Bytová soap opera

Když můj přítel šel na školu do Prahy, úplně automaticky vyplynulo ze situace, že budeme bydlet spolu. Bála jsem se. Smradlavých ponožek na lustru, schrutých trenýrek na zemi, plísně na nádobí, smradu, hádek, toho, že budu dělat kuchařku, uklízečku a maminku v jednom. Proto jsem zvolila přestupní stanici a tou byla kolej. Přežili jsme první rok, pak jsem odjela na erasmus a když jsem se vrátila, nastěhovali jsme se na jinou kolej, kde už jsme neměli sdílenou kuchyňku a koupelnu. Což bylo super, ale prostor 0+0, jak jsem se již zmínila v úvodním článku nám moc nevyhovoval.

Ano, ano, člověk si je… Tak nějak blíž, ale někdy je to až moc blízko. Obzvlášť, když vy chodíte na noční a přes den spíte a on se v tu dobu vypravuje do školy, nebo práce. Nebo když on pracuje dlouho do noci a vy chcete spát a ne se cítit jako rocková hvězda na podiu (jak svítí ten monitor, vždyť víte). Úplně nejhorší jsou hádky. Vždy se mi vybaví ty filmy a seriály, jak žena tříská dveřmi, rozbíjí talíře, hystericky křičí a pak se jde vybrečet do jiného patra. Takže 😀 Dveře by to zaručeně nevydržely, talíře jsme měli na každého jeden kus, z čeho bych pak jedla… a jít se někam schovat? Jedině na záchod do koupelny. Proto se mě přítel zeptal, jestli bychom nemohli uvažovat o bytu. Moje nespoutané a svobodu milující já začalo okamžitě bičovat to druhé, s růžovými brýlemi (no, není to super, mít po čtyřech letech ještě kousek v sobě s těmi růžovými brýlemi?) Nakonec vyhrálo moje šílené já (zvláštní kategorie, projevuje se jednou za čas, ale pak to stojí za to) a to mě pomátlo stáží na Srí Lance. Jako hovnivál jsem vesele odkoulela problém někam k podzimnímu listí.  

Léto uteklo jako každý rok nesnesitelně rychle. Proč takhle rychle neutíkají třeba návštěvy u zubaře, cesty v zasmraďošené tramvaji anebo přednášky s uspávači hadů? No ale zpátky k tématu. Moje svobodné já (ve spolupráci s tím zodpovědným a pragmatickým) na začátku září zavelelo, že se stěhujeme na kolej a v průběhu budeme hledat byt. Když jsem se jen zmínila o hledání bytu, přítel začal okamžitě tančit oslavný taneček. Obepisoval všechny možné a nemožné inzeráty, dokonce založil i databázi, na co už jsme napsali, co se nám na tom bytu líbilo a co ne. A že nebylo vůbec snadné splnit moje požadavky. Aby to mělo nejlépe balkon, aby tam nebyl plynový sporák, aby to bylo co nejblíž centra a samozřejmě, po návratu ze Srí Lanky, nejlíp za půl darma.

Následoval první favorit na prohlídku, krásný byt s lodžií v Troji, trošku mimo náš budget, ale podle fotek jsem se zamilovala. Přítel také. A tak moc, že tuto radostnou událost zapil. Zapil tak moc, že druhý den na prohlídku bytu nebyl schopný dojet. Ta chvíle, kdy jenom dýcháte a opakujete si, že některý věci se prostě tak mají stát, že karma to tak chce. Přitom vidíte rudě a svoji drahou polovičku v kaluži krve.  

Dva dny poté (po všech hádkách, výčitkách, slzách a omluvách) následovaly dvě prohlídky. Moje favorizované Vinohrady a jeho favorizovaný Ipák. Neprošlo ani jedno. Kdyby mě něco tlačilo a musela bych se nastěhovat rovnou, asi bych si jeden z bytů vybrala, ale takhle jsem řekla, že to prostě není ono. Po prohlídkách následoval koncert v autě, co vlastně chci, ať si vyjasním priority atd. Máte to taky tak? Třeba jdu do Palladia a vím, že chci kabelku, ale prostě vůbec nevím, jak by měla vypadat a každá kterou vidím, byť je hezká, má nějakou chybu nebo nedostatek. Přesně takhle jsem se cítila při hledání našeho bytu. Poté následovali dva byty v Nuslích z níž neprošel taky ani jeden (ale jeden byl hned za rohem u Kájínka). Když jsme seděli na snídani v Bageterii v Arkádách, začala jsem uvažovat nad tím, co od toho všeho vlastně očekávám a věděla jsem, že chci jediné. Vstoupit do toho bytu a cítit, že to je to ono. Že tam chci minimálně rok zůstat (ty vole, fakt tak dlouho? Ty smlouvy jsou tak svazující, co když budu chtít jet zachraňovat tuleně, moje šílené já chtělo plakat). V tu chvíli zvonil příteli telefon a volal mu pán, jestli chceme přijít na prohlídku bytu, na který jsme se ozvali. Bylo to 2kk kousek od Vyšehradu. Neváhali jsme a domluvili si prohlídku na pátou odpoledne.

Už bych to mohla asi zkrátit, že? Když ono to trvalo opravdu dlouho a byla to takováhle soap opera. A jako každá soap opera, mělo to happy end. Do pátého bytu v pořadí jsem se prostě zamilovala. Vadil mi jen koberec, který předchozí majitel trochu poničil, ale co se nedá vyčistit, dá se vyměnit ne? Navíc paní majitelka nám slíbila, že to provede na své náklady. Oddělený záchod od koupelny, vysoké stropy, pěkné podlahy, zrenovovaná kuchyň (s barovou tyčí!!! Milion vykřičníků!!!!), úžasná lokalita, dobrá cena. Zachovala jsem ale poker face a nezačala skákat dva metry do vzduchu (a že to bylo k**va těžký)… Samozřejmě do hodiny jsme volali, že ten byt chceme. Bohužel nám bylo sděleno, že mají zájem ještě dva další páry (kdo by neměl), takže nás čekalo pár dalších hodin čekání, než se paní majitelka rozhodne, jestli nás chce. A chtěla! To je konec naší strastiplné cesty k vysněnému bydlení. Kdybych tenkrát na konci září věděla, že to je teprve začátek 🙂

One thought on “Bytová soap opera

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *