Blog Basilah

Pár dní sama se sebou

Aneta Hrdinová — Sun, 27 Mar 2016 14:37:00 +0000

Jsem sama. A už je to dlouho (konkrétně tři dny :D) … Občas samotu vyloženě vyhledávám, jsem ráda sama se sebou a dokážu si ty chvíle užít. Ale tenhle týden je všechno zvláštní.

Odjel ve čtvrtek domů, za svojí rodinou. Zůstala jsem sama. Najednou se byt zdál velký a prázdný. Bylo dokonce i uklizeno, protože jsem čekala na víkend návštěvu. Nikde se neválely jeho ponožky, trenky, elektronické spotřebiče a prázdné lahve od RC coly. Najednou se mi tam nelíbilo. V tom nejlepším bytě (ano, ještě jsem pořád nevydýchala, jak moc je ten byt boží), kde jsem mohla sedět se mi nelíbilo. Nebylo to ono. Bez něj. Šla jsem do práce.

Druhý den byl čerstvý vítr do plachet. V práci nový kolega a odpoledne sraz s kamarádkou. Byla jsem s ní v kavárně tři hodiny. Tři a ještě jsme si nestihly všechno říct. Pořád jsem mluvila a mluvila. Skoro jsem ji nepustila ke slovu. Musíme si to dopovědět příště. Ale vrátila jsem se domů a byla zas sama. Nikdo mi nestál za zadkem. Nikdo mi neříkal, že tohle ohřívám dobře nebo špatně. Nikdo mi neudělal čaj, jen tak, prostě z lásky. Jen ta krásná červená růže ze čtvrtka na mě koukala z vázy z perfektně uklizeného konferenčního stolku, který je normálně plný nádobí, knížek, ovladačů od playstationu a obalů od čokolád. Pustím si film a na konci pláču jako malá. Ryana Reynoldse ulovila moje favoritka (ne, vůbec bych nechtěla být na jejím místě). Víte, že byste měli psát diplomku, ale vytvoříte si další třetí plán, podle kterého napíše diplomku asi jako Formánek, když psal Létajícího jaguára (trvalo mu to 11 hodin a 19 minut podle wiki). Usínám a druhý den zase do práce.

Cafe Letka můžu jen doporučit

Ráno volá máma, že je nemocná. Nepřijedou. Další večer strávím sama. Hm, nebudu muset spát na gauči, ale ani si s nikým nepopovídám (a nikdo mi nezaplatí večeři). A byt jsem šůrovala zbytečně

Ano, v práci mluvím. Někdy. Ale to není ta komunikace kterou potřebuji. „Děkujeme za vaši návštěvu, přijedte znovu… Přeparkujte si auto… Chybí nám vajíčka… Doplň párky… Jsme rádi, že jste přijeli do Prahy… Něco z minibaru jste si dali?“ Celé odpoledne sedím a poslouchám rádio. Zase sama. Večer volím veselejší variantu nežli romantický film. Koukám zasněně na břišní svaly Channinga Tatuma, ale pořád to není ono. Usínám u stupidní show na Nově (Pazderková vypadala jako spermie). Nemám nikoho, kdo by mě uložil. Nikoho, kdo by zkontroloval, že mám na mobilu nařízeno, že žiju v severní Africe, tudíž aby zabránil tomu, že se mi automaticky nepřeřídí čas ze zimního na letní.

Zaspím. A zas tu není ta neviditelná ruka. Nikdo po mě nehází oblečení a nebalí mi kabelku a nehledá mobil, neuvaří čaj do termohrnku. Vybíhám do krásného rána a sprintuju do práce. Lidi snídají a baví se, koukám na ně přes sklo z kuchyně. Směju se s kolegyní, pořád ji něco vyprávím, moje potřeba socializace narůstá do větších a větších rozměrů.

Jen prostor a vy? Sometimes not bad… Tatry 2015 (Ďumbier)

Jsou chvíle, kdy potřebujete být sami. Potřebujete vyběhnout za město a nadýchat se čerstvého vzduchu. Odejít stranou a rozhlédnout se po krajině. Zajít si do sauny a zrelaxovat se. Upustit páru a urovnat si myšlenky. Dojít si na výstavu, na kterou s vámi nechce nikdo jít. Ale člověk je od přírody tvor společenský. Až dnes jsem si uvědomila, kolik času trávím s ostatními lidmi a jak moc to miluju. Kafe s kamarádkami, jít si jen tak sednout na drink, dívat se s přítelem na film, dojít si s někým na procházku, dát si víno s našima a hrát celý večer deskovky.

SPOLU. MY.

Už aby byl zítřek a on se mi vrátil. Bude všude bordel a já budu nadávat. Ale nejdřív mu povím, co všechno se stalo za ty tři dny, kdy jsem musela vydržet sama se sebou.

P.S.: Taky toho o dost víc sežerete, když jste sami. Lízátka a čokoládičky jsou přeci taky kámoši!!

P.P.S.: Přeju vám krásné Velikonoce!! A nebuťe na ně sami!!

Uzavírám rok 2015

Aneta Hrdinová — Fri, 29 Jan 2016 16:37:21 +0000

Vím, že s tímto článkem jdu s křížkem po funuse. Rok už je rozjetý, vaše předsevzetí už dávno porušená (vaše, protože já žádná nemám :D), ale i přesto jsem se rozhodla to napsat. Abych tak symbolicky jedny dveře zavřela a úplně naplno vstoupila do nového roku. Budu se každý měsíc popsat nejdřív jen pár slovy, nebo hesly a potom je vysvětlit. Aby to bylo co nejkratší, co nejúdernější, je mi jasný, že vás určitě nezajímá, v kterým měsíci mi kolikrát ujela tramvaj (je to ale jednoduchý si to spočítat, pokud to někoho zajímá, stává se to cca třikrát denně)

Leden

Poerasmus kocovina. Celkově rok 2015 jsem nezačala nejlíp. 2014 pro mě byl tak zásadní, tak přelomovej a tak úžasnej, že… jsem šla do toho dalšího roku s tím, že nic lepšího už se mi nemůže stát. A to byla zásadní chyba. Protože když s něčím počítáte, tak ono se vám to vrazí zpátky a bylo to tak. 2015 rozhodně nebyl lepší než 2014, ale… I přesto se stala spousta úžasný věcí, co mě nějakým způsobem zformovala. A taky jsem v lednu udělala zkoušku z mikra, aleluja, napotřetí

Únor

Začali jsme s přítelem zase bydlet na koleji. Jemu se tam nelíbilo, mně ano. Že se mu tam nelíbilo jsem zjistila až o dost později a zprostředkovaně. A dostala jsem k narozkám smoothie maker možná blbost, ale já ho miluju.

Březen

Mnichov. Alias další prohloubení poerasmus kocoviny. Sraz s kamarády z erasmu byl super a já jsem si Mnichov strašně užila (ještě bez uprchlíků), ale akorát jsme se všichni jen utvrdili v tom, jak moc nám chybí erasmus, finsko, sauny, společný výlety na chaty. Takže já se zas vrátila v mírné depresi a s pocitem marnosti.

Duben

Špindl s holkama – náš „babinec“ víkend. A rozhodnutí, že na léto chci někam vyjet a začínám pořádně šlapat do všech pohovorů přes Aiesec atd. A tak se to stalo. Zhruba v půlce dubna mne přijali na projekt Feel Lanka. Super léto na Srí Lance bylo za dveřmi! Můžu říct, že to byly po dlouhý době fakt chvíle, kdy jsem svítila jako žárovka. Vybrali nás 12 z 200 lidí. Přišla jsem si… asi dobrá

Květen

Morava, naše Morava. S přítelem jsme na víkend unikáme realitě a plníme celý auto po strop moc dobrým vínem. Přijeli erasmáci, ano, zase oni sem Nedávám první zkoušku, druhou zkoušku, hrozí mi vyhazov ze školy.

Červen

Začínám se z toho konečně vyhrabávat a z obřího průseru se stane jen menší. Nevyhodí mě, ale jeden předmět si budu muset zopakovat v zimním semestru.

Červenec

Srí Lanka. Já se tady o tom nebudu asi hluboce rozepisovat, to by bylo na samostatnej román. Každopádně jestli jsem se někdy zocelila a srovnala si nějaký svý hodnoty, tak to bylo právě na Cejlonu.

Srpen

Pořád Srí Lanka. Už jsem si pochovala krokodýla, nakrmila slůně, plavala se žralokem, mohla jsem jet domů.

Září

Návrat. A opět ta kocovina. Co na tohle zabírá? Já jsem to vyřešila tak, že jsem doma strávila jeden den a okamžitě odjela na Slovensko s přítelem. Ten týden nám neuvěřitelně prospěl a já byla strašně happy (tekla tam teplá voda, jedlo se příborem, no však víte). Jenže pak zas přišel ten návrat do reality. Hledání bytu, o tom si můžete přečíst ZDE.

Říjen

Stěhování do bytečku. Naše úplně první skutečné bydlení. A aby toho nebylo málo – Milano. Poerasmus kocovina se začínala léčit, takže jsem jí zas jela přikrmit dalším setkáním.

Listopad

Učení na státnice, naprosto nijakej měsíc.

Prosinec

Vyrazili mě od státnic. Zhroucení nepřišlo. Nebyla jedna jediná slza. Věděla jsem, že to tak má být a že ještě nebyl ten čas na to, abych to dala. Naprosto luxusně jsem si užila předvánoční čas, který mě ve 2014 ve Finsku tak trošku utekl. Pálila jsem svíčky, balila dárky. Oslavila jsem silvestra s mými super přáteli a…

2016 JE TADY!!!

Přeju vám, aby se vám splnilo všechno, co si přejete. Dávejte si pozor na to, co si přejete, protože sny se plní. Tak abyste pak nebyli překvapení.

P.S.: Vlastně… Jedno předsevzetí by tu bylo. Alespoň jeden článek týdně, co říkáte?

Fotka ještě z Finska, alias důkaz toho, že stačí jen věřit

Až ke hvězdám…

Aneta Hrdinová — Mon, 23 Nov 2015 16:32:32 +0000

Jelikož jsem přesně v poločase přípravy na státnice a kolem mě všichni dopisují diplomky, chystají se na testy a další zkoušky a životní změny, rozhodla jsem se napsat o tom, jak jsem vylezla na Adams Peak. Zdá se Vám to možná jako banalita, nebo něco, co s tímhle tématem nemá nic společnýho, ale věřte. Má.

Jak víte, nebo možná nevíte, strávila jsem dva měsíce na Srí Lance. Od července do začátku září, takže vlastně mimo sezónu. Všude, kde si vygooglíte Adams Peak, vyjede vám mezi prvními „must see“ na Srí Lance. Mě ale nikdy moc nezajímal, hledala jsem si ty nejhezčí pláže a slony. Proto když se mě teď někdo zeptá, co mě vzalo ze Srí Lanky nejvíc a já odpovím, že hory, kouká na mě s otevřenou pusou.

Na Adams Peak jsme vlastně původně vůbec nechtěli. Moje kolegyně ze stáže někde na tripadvisoru vyčetla, že mimo sezónu tam hodně prší, smekají se schody nahoru a celkově, že se to moc nedoporučuje. I místní nás dost odrazovali, tak jsme to nechaly plavat a do plánu nezařazovaly. Jenže pak přišly Rusky, co s námi byly na pokoji, jestli bychom nechtěly jet, že za pár dní odjíždí a pro ně to je „must see“. Tak jsme se ani nezdráhaly a prostě jely. Lucka zarezervovala jedno z nejdražších ubytování, co jsem vlastně na Srí Lance zažila (a pořád oproti Evropě za půl darma) a bylo to prostě super. Konečně něco na úrovni. Ještě den před výstupem jsem si nic nepřipouštěla. Celé dva měsíce pro mne byly naprosto spontánní akcí bez nějakého plánovaní, takže jsem si nenašla ani moc o našem cíli. Poutní místo, hora, atraktivní východ slunce a nazdar. Doporučovalo se vyjít okolo třetí hodiny ranní. S Luckou jsme tedy šly spát už v pet odpoledne. Okolo deváté jsme se vzbudily a v tu chvíli nám došlo, že by to možná chtělo nějaké světlo, protože cesta nahoru je osvětlená pouze v sezóně (a ta začíná v prosinci). Našly jsme nejbližší supermarket a koupily si velmi stylové baterky ve tvaru kytičky. Svítilo to jako bludička, jak jsem druhý den zjistila, přesně na vzdálenost schodu bezprostředně před vámi. Pak jsme šly spát s budíkem nařízeným na půl třetí, protože jsme chtěly vyjít o chvilku dříve.

Před třetí jsme vstaly, zkoušely čekat na rusky ve stanovený čas, ale ty řekly, že nepůjdou, že stačí ve tři, tak ve tři. Tak jsme vzaly svačinu a že půjdeme. Ale ejhle, hlavní dveře hotelu byly zavřené. V tu chvíli se odněkud z dolního patra vynořila neskutečně stařičká paní, že nám půjde otevřít. Neuměla anglicky, ale hned pochopila, co po ní chceme, byly jsme zřejmě první poutníci, co se vydali na cestu. V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Paní mi vtiskla do dlaně ošmatanou mušli. Vzala jsem si ji a s úsměvem poděkovala. Pochopila jsem nejspíš, že se jedná o talisman na cestu. Nebo to taky mohlo být cokoliv jinýho, kdo ví, ale já jsem to pochopila takhle a mušli schovala do batohu. Vyrazily jsme tedy s Luckou do tmy. Prošly vesnicí a šly po stezce dál. Co vám budu nalhávat, byla tma jako v prdeli. Stezka byla jak už jsem se zmínila, neosvětlená. Pokud vám můžu dát typ na cestu, vezměte si čelovku (odteď ji vozím na každý výlet). Na cestu nám ale svítilo nebe. Nikdy jsem neviděla tolik hvězd, bylo to neskutečný. Jak kdyby u Swarovskýho vysypaly kamion s kamínky. Nebe plné drahokamů.

Prošly jsme první bránou, kde začínala oficiální cesta na Adams peak. Cestou jsme míjely spoustu stánků, které ale byly zavřené (to víte, mimosezóna). Nakonec jsme ale jeden otevřený našly. Paní nám udělala čaj na cestu, popily jsme a chtěly pokračovat dál. Mezi tím kolem nás prosvištěly Rusky, které jakožto milovnice crossfitu nasadily zběsilé tempo. Po krátkém odpočinku jsme se vydaly dál. Pořád byla všude tma, slyšely jsme jen, že někde teče voda, nevěděly jsme kudy a kam jdeme, prostě pořád dál, schod za schodem. Někde předtím jsem si na netu přečetla, že výstup je trošku náročnější, ale nepřikládala jsem tomu velký význam. To byla chyba, i když… Možná neinformovatnost byla ta věc, co mě dostala až nahoru. Každý schod mě začínal bolet víc a víc a přestávala jsem stačit Lucce. Vždy na mě na každém úseku čekala nahoře, až se doplazím. Najednou jsme slyšeli halekání a nějakou sinhálskou píseň, to zpívali němečtí fotbalisté se svým průvodcem. Schody v kratasech a podkolanekách (bylo asi 10 stupňů, měla jsem na sobě mikinu a slabou bundu) vybíhali. A najednou to nad sebou zaslechnu. Jeden fotbalista začal nekontrolovatelně zvracet. V tu chvíli mi poprvé přišlo, že to možná nezvládnu. Našla jsem v sobě ještě alespoň trochu rychlosti a kolem chlapce „proběhla“ seč mi síly stačily. Po dalším úseku schodů jsem se ale už opravdu kácela k zemi. Poprosila jsem Lucku, ostřílenou výšlapy v Tatrách, aby šla dál sama. Dav poutníků se začal pomalu zvětšovat, takže kdyby se mi udělalo špatně, někdo mě zachrání. Navíc jsme obě měly mobil. Dál jsem tedy pokračovala sama a ten pravý boj teprve začal.

Šla jsem po stezce, stoupla schod za schodem. Každý krok mne bolel. Nejsem zvyklá chodit (tak jako chodit umím, ale ne dlouhé túry), nejsem zvyklá běhat (jen když mi ujíždí devítka) a v posilovně jsem se už delší dobu taky neobjevila. Bojovala jsem sama se sebou. Dělala jsem si přestávky a moje zásoby vody pomalu mizely. Pokaždé jsem se podívala nad nebe a hvězdy mne nepřestávaly fascinovat. Opravdu nikdy a nikde jsem jich neviděla tolik. Podívala jsem se nahoru a víte jak. Když něco opravdu chcete, celý vesmír se spojí, aby vám pomohl. Věděla jsem, že to nemůžu vzdát. Netušila jsem, kdy vyjde slunce a nechtěla jsem moc sledovat mobil, abych nebyla ve stresu, že nestíhám dojít nahoru před východem. Netušila jsem, jak už jsem daleko, takže i kdyby mne napadlo to vzdát, nevěděla jsem jak dlouho mi to potrvá zpátky dolů a nechtěla jsem psát holkám, že to vzdávám.

Po každém úseku jsem si říkala, že teď už budu nahoře. Začalo mě předbíhat pořád víc a víc lidí. Prokazatelně jsme vyšly jako první, ale pořád víc poutníků jsem pouštěla před sebe. Pozdravil mě jeden týpek, co jsem se s ním předtím bavila na hotelu. Povzbudil mě, že už jsme skoro nahoře. Uvěřila jsem mu. Protože musíte věřit. I když víte, že nejste ještě ani zdaleka v polovině, musíte tomu věřit. Každý mě zdravil, povzbuzoval, poplácal, zeptal se, jestli něco potřebuju. Musela jsem asi vypadat vážně strašně. Ale nic mi nebylo. Jen mně bolely nohy, ale strašně, byla jsem vyčerpaná, ale odhodlaná. Hlavou mi proběhly všechny moje životní úspěchy. Všechny moje výhry a prohry. Nejvíc jsem vzpomínala na to, jak jsem odstátnicovala a jak na mě byla máma pyšná na promocích. Úspěchu nakonec dosáhnou ti, co si myslí, že na to mají. To mi vždycky vtloukala do hlavy mamka. A s touhle myšlenkou a s pohledem na nebe plné hvězd jsem pomalu stoupala výš a výš. No… stoupala. Doslova jsem se plazila po schodech. Neviděla jsem nic kolem sebe, jenom tmu a cítila vlhko. Vody už jsem měla jenom decku. Chtěla jsem si sednout na schod a počkat, až to slunce prostě vyjde a lidi začnou scházet dolů a já narazím na holky. Ale vždycky jsem se odhodlala dát ještě jeden schod, a další a další… V posledním úseku cesty jsem potkala nějaké čechy. Ukňouraně a „po shrekovsku“ jsem se zeptala:“Už tam budeme?“ Začali se smát Kluk mi řekl, že podle mapy jsme v poslední třetině cesty, a že když už jsem vylezla sem, nahoru to prostě dám. Tak jsem zas pokračovala v tom svým boji. Nejhorší bylo, jak byl každý schod jiný a naprosto nepravidelný. Už jsem nebyla schopná zvednout nohu víc než 10 centimetrů. Pořád jsem ale přesvědčovala sama sebe, už jsem blízko. Nesnažila jsem se něco dokázat všem těm lidem, co mě předeběhli, bojovala jsem sama se sebou. Vždy, když chcete zvítězit, nesnažte se bojovat proti ostatním, snažte se být lepším člověkem, než jste byli včera vy sami.

Najednou jsem viděla nějakou betonovou budovu, myslela jsem si, že to je jen něco dalšího na cestě (protože jsem za cestu potkala třeba i policejní stanici, tak nikdy nevíte). O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že to je vrchol hory. Lidé stáli rozesetí na schodech a někteří mě dokonce poznali a zdravili a usmívali se. Našla jsem holky a přidala se k nim. Lucka prý došla asi 15 minut přede mnou a Rusky asi půl hodiny. Mně to bylo ale jedno, nesoupeřila jsem s nimi. Otočila jsem se a viděla pod sebou naprostou nádheru. Všechno bylo zahalené to ranní mlhy. Pomalu začalo vycházet slunce a mlha se rozplývala. Spousta lidí na netu tvrdila, že z Adams Peak nic neviděli. My jsme chytli super počasí a já jsem viděla jeden z nejkrásnějších východů slunce v životě. Byl o to krásnější, že byl ozdoben pocitem vítězství. Vítězství nade mnou samou.

Na vrcholu Adams peak je také chrám, kam musíte bosi. Na první dobrou jsem řekla rezolutní ne, ale pak se mi to rozleželo. Kdy se mi tohle zase podaří? Co když jsem na Srí Lance naposled? Moje merellky letěly dolů a já se bosýma nohama procházela po areálu. Nebyla mi snad ani zima, neviděla jsem kolem sebe ostatní, jen já a prostor. Potom jsme se vyfotili, koupila jsem čaj, nakrmila jsem svačinou potulné psy a šly jsme dolů. V tu chvíli jsme konečně spatřily, kudy jsme to vlastně šly. Sestup dolů jsme si vyloženě užívaly. Výhled byl skvostný, slunce svítilo a krásně hřálo, kolem nás čajové plantáže, vodopády a neskutečně fotogenické stromy, které nevím jak se jmenují (už na základce jsem tvrdila, že je borovice opadavá, takže fakt nevím). Byla jsem prostě šťastná a spokojená. A pyšná. Na to, že jsem se nevzdala. Že mě nějaká neviditelná síla přiměla jít dál. Že to možná byla moje mamka, která mi vždycky říkala, že všechno jde. Nebo moje kamarádky, které mne vždy vyslechnout, ať už se jedná o jakoukoli blbost. Nebo můj přítel, který na mne doma čekal a podporuje mne ve všem, co si usmyslím. Nebo, že jsem to byla možná já sama. Může nás někdo motivovat, inspirovat. Ale všeho v životě dosáhneme my sami. Svojí vírou, svojí pílí, svým přesvědčením, svým odhodláním. Nikdo neudělá nic za nás.

Cestou dolů jsme se zastavily ve stánku u mnicha, který nám požehnal, dal puntík na čelo a uvázal náramek na ruku. Všichni mi říkají, co blázním, že je to jenom kus provázku. Ano, je. Ale tenhle pitomý kus provázku mi každý den připomíná, co jsem dokázala a jak jsem porazila sama sebe. Že už jsem se skoro vzdala a přesto jsem se tam vyškrábala. Připomíná mi, že všechno je možné, že se vyplatí bojovat a věřit si. Je úplně jedno, jestli někam lezete, někam jdete, něco nabíráte nebo hubnete, něco píšete, něco se učíte, něco tvoříte. Mějte cíl a zatím si jděte. Nesmíte ho vidět daleko, musíte si pořád říkat, že už to skoro máte, protože jenom pak tu víru neztratíte. Možná spadnete, možná uděláte pár kroků do strany, nebo zpátky, možná budete brečet, nebo vás budou ostatní odrazovat. Vždycky si ale uvědomte, že to děláte pro sebe. Vy si zasloužíte být šťastní a spokojení. Vy žijete svůj vlastní život a ostatní zase žijou ten svůj. Můžou vás na cestě podržet, nebo vám podrazit nohy, ale nakonec dojdete vždy jen vy sami. Tak přestaňte snít a jděte!!! Šťastnou cestu!!!

Ano, to malé barevné u těch stříbrných náramků, to je ono

Pár fakt na závěr (a tleskám, že jste to sem dočetlli):

Nenechte se odradit tím, že jste na Srí Lance mimo sezónu a pokud neprší, jděte. Alespoň to budete mít v klidu a bez davů. Nedokážu si představit, že tam jdu mezi těmi davy (sedala jsem si na schody, atd a to v sezóně prostě nejde). Jelikož v sezóně se nahoru valí neskutečný štrůdl lidí. Všichni obyvatelé musí totiž na horu alespoň jednou za život vylézt. Tahají s sebou dědi, babičky, prostě všechny. Mimo sezónu tam chodí ale jen zvědaví turisté, což je spíš výhoda, nežli mínus.
2 224 m.n.m. – předtím jsem byla nejvýš na Sněžce, takže tolik asi o tom, co to pro mne znamenalo
Zajímavý na východu slunce je také trojúhelníkový stín, který hora vrhá na krajinu (asi jsem to viděla, ale v tý euforii mi to bylo úplně jedno)
Pokud jste zdatní, dáte to za dvě hoďky i s pauzičkou na čaj, pokud lemřičky jako já, je to dvě a půl (fascinující, jak se dá o 120 minutách napsat takový román, že?)

Obhajoba svobody

Aneta Hrdinová — Sun, 08 Nov 2015 16:27:54 +0000

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale konečně se hlásím s novým článkem. Začíná to být nějak hektické, ale o tom zas příště. Taky jsem původně chtěla psát další ságu o naší domácnosti, ale pak jsem se rozhodla, že jsou tu důležitější témata. Tím jedním je: OBHAJOBA SVOBODY.

Samozřejmě mě k tomuhle článku přiměl neuvěřitelný boom. Nevím, jestli to na svých sociálních sítích a v okolí máte taky tak, ale skoro všechny moje bývalé spolužačky ze základky jsou těhotné, nebo už miminko mají. Když to není ani jeden z těchto případů, tak jsou vdané. Když nejsou vdané, tak jsou minimálně zasnoubené. Já vím, že u našich maminek to bylo normální, pak se to stalo nenormálním a teď mám pocit, že trend se zase vrací. I přesto, že jeden gynekolog v nějaký talk show (myslím, že to bylo u Krause) tvrdil, že žádný babyboom se nekoná a pořád potřebujeme průměrně 2,1 dítěte na rodinu. Jsem na tom dobře, už mám to 0,1 – želvu

Já děti nemám a v dohledné době je neplánuju. To samé platí o svatbě. Přijde mi, že někteří lidé jsou až zfanatizovaní představou, jak má vypadat dokonalý život. Vždy si představím tu scénu z Básníků, jak tam „včera večer poštou ranní“ kreslí ten graf. Dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě. Všichni škatulkují a přemýšlí, co by se mělo a co se má. Já jsem toho názoru, že ten kdo chce mít dítě, ať ho má. Ať má klidně pět dětí, když je dobře vychová, uživí a bude se jim věnovat. Ať se lidé vdávají klidně v 18, v 50, ale ať do toho nikdo netlačí mě.

Sloni to mají v tomhle nejspíš jednodušší Sri Lanka, srpen 2015

Můj názor je ten, že dítě by nemělo mít dítě. Člověk by měl mít už trošku něco za sebou, než se rozhodne pro takovou zodpovědnost. Není to otázka věku, ale toho, jak to kdo má srovnané v hlavě. A to si myslím, že většina dnešních rodičů moc nemá. Mají děti buď moc brzy a je to pak ten problém, že dítě má dítě. Anebo moc pozdě. Ale co je pozdě a co brzy? Kde je ta hranice, kdy nám to má začít tikat? To je právě ta nejvíc individuální věc, která záleží na zvážení každého z nás. Smůla, když „to“ každému tiká jinak. Ale myslet si, je mi 25 a všichni okolo mě mají miminko, ujíždí mi vlak, tak hups na to… To je snad to nejhorší co se vám může stát. Já děti miluju, ale… Někdy si jako dítě přijdu já sama, nerozhodná, umíněná, ztracená ve svých představách. A navíc, dítě už nikdy nikam neodložíte, nevezmete si od něj dovolenou. Je to někdo, s kým už budete na celý život a bude to vaše já a já toho koho milujete otisknuté do malého stvoření. Není to batoh, který vezmete na cesty s sebou. Nejdřív bych ráda cestovala a až pak měla miminko. Navíc mít dítě hned po škole si myslím, že taky není zas až tak dobrá varianta, protože mít „jen“ školu a praxi nula, vypadnout ze svého oboru na čtyři roky, to není fajn. Ale mám i známé, kteří studují s miminkem, nebo chodí během mateřské do práce, takže budu se opakovat znovu – každého volba.

Další velké téma. Den D. Náš den. Nejlepší den mého života. STOP!!! Alias moje noční můra začíná Bojím se svateb. Opravdu já z tohohle mám panickou hrůzu, ale už se to začíná zlepšovat. Od té doby, co se vdávají lidé okolo mne si říkám „hezké, ale ne pro mne“. Už od mala nemám ráda oficiální události, ve školce jsem vyfocena vždy v rohu, s naškrobenou sukýnkou a růžovými lakýrkami (ale zrovna ty mi v tu dobu připadaly cool) a naprosto nasraným výrazem. Na základce jsem přebírala jako jedná vysvědčení v devítce v kalhotech. Babičky plakaly, já jsem doma řekla, ať se nikdo nenamáhá a přežila to se svým protestním výrazem a hlavou obarvenou na fialovo. Taneční jsem zazdila úplně, řekla jsem, že vyhozené prachy a jela jsem k moři. Na maturiťák už jsem polevila, nechala jsem si ušít šaty, ale úplně jsem zazdila nějaký nácvik předtančení, všichni celý pátek trénovali a já doma nohy hore a káva.

Pro někoho zámek a závoj, pro někoho hory a krosna. Sri Lanka, srpen 2015

Já to prostě nemám ráda. Navíc celý ten akt. Četla jsem někde, že z psychologického hlediska to posiluje důvěru mezi partnery, to pouto. Že dnešní konzumní společnost inklinuje k tomu vracet všechno, co jen trochu hapruje do obchodu. Takhle se prý snažíme vracet i vztahy. Radši si nikoho nevzít, aby nebylo těžké to ukončit a vrátit ho na reklamaci mamince. Já to spíš mám takhle. Když někoho miluju, dám to najevo. Koupím mu dárek, řeknu mu to, vezmu ho na výlet, udělám mu večeři. Nepotřebuju na to papír, podpisy, zámek, gesta a sliby. Největším důkazem jsou pro mě činy. Ty nepatrné náznaky, že mě někdo zná líp než já sebe. Že mi koupí moje oblíbené kytky, uvaří moje oblíbené jídlo. Nepotřebuju svatební pochod a rýži. V poslední době mě přijde, že svatby jsou jedno velké pozlátko. Hříšné peníze, agentura, výzdoba, příbuzní, přátelé, pití, jídlo, jen aby nás nepomluvili a bylo to co nejvíc hogo fogo. Co nejvíc originální místo, provedení, ohňostroje. Na internet dát seznam svatebních darů, unést nevěstu, rozbíjet talíře. Nic pro mne. Jako malá jsem si nepředstavovala nikdy, že budu tou princeznou. Jsem teď ve fázi, že pro mne místo lodiček Merellky, místo šatů legíny a tričko, místo kytky krosnu a můžu jet.

Smyslem tohohle článku bylo uklidnit všechny moje single kamarádky, že je normální být v našem věku single. Nikomu z nás nic neujíždí a co se má stát, to se stane. Nemá cenu se někam tlačit a něco dělat na sílu, jen „protože se to tak sluší a patří“. Když si ho chcete vzít a cítíte, že to je dobře, vezměte si ho. Když každej tejden spíte s jiným, spěte. Když jste single, máte super kariéru a ten pravý se ještě neobjevil, nepropadejte panice, on se někde vyjeví, jen nepadněte do náruče prvnímu volovi, jen proto „že už to je dlouho“. Když chcete mít dítě, mějte ho. Když chcete procestovat svět, kupte letenku a jeďte. Dělejte to, co Vás baví a co Vás naplňuje. A je úplně jedno, jestli za jménem u toho bude vaše rodné příjmení, nebo nějaké jiné.

Bytová soap opera

Aneta Hrdinová — Sat, 31 Oct 2015 16:26:02 +0000

Když můj přítel šel na školu do Prahy, úplně automaticky vyplynulo ze situace, že budeme bydlet spolu. Bála jsem se. Smradlavých ponožek na lustru, schrutých trenýrek na zemi, plísně na nádobí, smradu, hádek, toho, že budu dělat kuchařku, uklízečku a maminku v jednom. Proto jsem zvolila přestupní stanici a tou byla kolej. Přežili jsme první rok, pak jsem odjela na erasmus a když jsem se vrátila, nastěhovali jsme se na jinou kolej, kde už jsme neměli sdílenou kuchyňku a koupelnu. Což bylo super, ale prostor 0+0, jak jsem se již zmínila v úvodním článku nám moc nevyhovoval.

Ano, ano, člověk si je… Tak nějak blíž, ale někdy je to až moc blízko. Obzvlášť, když vy chodíte na noční a přes den spíte a on se v tu dobu vypravuje do školy, nebo práce. Nebo když on pracuje dlouho do noci a vy chcete spát a ne se cítit jako rocková hvězda na podiu (jak svítí ten monitor, vždyť víte). Úplně nejhorší jsou hádky. Vždy se mi vybaví ty filmy a seriály, jak žena tříská dveřmi, rozbíjí talíře, hystericky křičí a pak se jde vybrečet do jiného patra. Takže Dveře by to zaručeně nevydržely, talíře jsme měli na každého jeden kus, z čeho bych pak jedla… a jít se někam schovat? Jedině na záchod do koupelny. Proto se mě přítel zeptal, jestli bychom nemohli uvažovat o bytu. Moje nespoutané a svobodu milující já začalo okamžitě bičovat to druhé, s růžovými brýlemi (no, není to super, mít po čtyřech letech ještě kousek v sobě s těmi růžovými brýlemi?) Nakonec vyhrálo moje šílené já (zvláštní kategorie, projevuje se jednou za čas, ale pak to stojí za to) a to mě pomátlo stáží na Srí Lance. Jako hovnivál jsem vesele odkoulela problém někam k podzimnímu listí.

Léto uteklo jako každý rok nesnesitelně rychle. Proč takhle rychle neutíkají třeba návštěvy u zubaře, cesty v zasmraďošené tramvaji anebo přednášky s uspávači hadů? No ale zpátky k tématu. Moje svobodné já (ve spolupráci s tím zodpovědným a pragmatickým) na začátku září zavelelo, že se stěhujeme na kolej a v průběhu budeme hledat byt. Když jsem se jen zmínila o hledání bytu, přítel začal okamžitě tančit oslavný taneček. Obepisoval všechny možné a nemožné inzeráty, dokonce založil i databázi, na co už jsme napsali, co se nám na tom bytu líbilo a co ne. A že nebylo vůbec snadné splnit moje požadavky. Aby to mělo nejlépe balkon, aby tam nebyl plynový sporák, aby to bylo co nejblíž centra a samozřejmě, po návratu ze Srí Lanky, nejlíp za půl darma.

Následoval první favorit na prohlídku, krásný byt s lodžií v Troji, trošku mimo náš budget, ale podle fotek jsem se zamilovala. Přítel také. A tak moc, že tuto radostnou událost zapil. Zapil tak moc, že druhý den na prohlídku bytu nebyl schopný dojet. Ta chvíle, kdy jenom dýcháte a opakujete si, že některý věci se prostě tak mají stát, že karma to tak chce. Přitom vidíte rudě a svoji drahou polovičku v kaluži krve.

Dva dny poté (po všech hádkách, výčitkách, slzách a omluvách) následovaly dvě prohlídky. Moje favorizované Vinohrady a jeho favorizovaný Ipák. Neprošlo ani jedno. Kdyby mě něco tlačilo a musela bych se nastěhovat rovnou, asi bych si jeden z bytů vybrala, ale takhle jsem řekla, že to prostě není ono. Po prohlídkách následoval koncert v autě, co vlastně chci, ať si vyjasním priority atd. Máte to taky tak? Třeba jdu do Palladia a vím, že chci kabelku, ale prostě vůbec nevím, jak by měla vypadat a každá kterou vidím, byť je hezká, má nějakou chybu nebo nedostatek. Přesně takhle jsem se cítila při hledání našeho bytu. Poté následovali dva byty v Nuslích z níž neprošel taky ani jeden (ale jeden byl hned za rohem u Kájínka). Když jsme seděli na snídani v Bageterii v Arkádách, začala jsem uvažovat nad tím, co od toho všeho vlastně očekávám a věděla jsem, že chci jediné. Vstoupit do toho bytu a cítit, že to je to ono. Že tam chci minimálně rok zůstat (ty vole, fakt tak dlouho? Ty smlouvy jsou tak svazující, co když budu chtít jet zachraňovat tuleně, moje šílené já chtělo plakat). V tu chvíli zvonil příteli telefon a volal mu pán, jestli chceme přijít na prohlídku bytu, na který jsme se ozvali. Bylo to 2kk kousek od Vyšehradu. Neváhali jsme a domluvili si prohlídku na pátou odpoledne.

Už bych to mohla asi zkrátit, že? Když ono to trvalo opravdu dlouho a byla to takováhle soap opera. A jako každá soap opera, mělo to happy end. Do pátého bytu v pořadí jsem se prostě zamilovala. Vadil mi jen koberec, který předchozí majitel trochu poničil, ale co se nedá vyčistit, dá se vyměnit ne? Navíc paní majitelka nám slíbila, že to provede na své náklady. Oddělený záchod od koupelny, vysoké stropy, pěkné podlahy, zrenovovaná kuchyň (s barovou tyčí!!! Milion vykřičníků!!!!), úžasná lokalita, dobrá cena. Zachovala jsem ale poker face a nezačala skákat dva metry do vzduchu (a že to bylo k**va těžký)… Samozřejmě do hodiny jsme volali, že ten byt chceme. Bohužel nám bylo sděleno, že mají zájem ještě dva další páry (kdo by neměl), takže nás čekalo pár dalších hodin čekání, než se paní majitelka rozhodne, jestli nás chce. A chtěla! To je konec naší strastiplné cesty k vysněnému bydlení. Kdybych tenkrát na konci září věděla, že to je teprve začátek

První krůčky

Aneta Hrdinová — Fri, 30 Oct 2015 16:23:02 +0000

Proč jsem se rozhodla založit blog?

Tohle je můj již třetí blog. A doufám, že poslední Jsem prostě člověk, který dlouho u ničeho nevydrží, ale na začátku se velmi nadchne. Doufám, že tohle není ten případ a v tomhle svém mikrosvětě s vámi vydržím déle než Mareš se svými modelkami
K nápadu založit si nový blog mne přivedly události posledních měsíců. Pořád nějaké změny a potřebuju si je urovnat v hlavě, možná se s nimi i podělit (a ne, žádné fotky z ultrazvuků tady nenajdete). Minulý rok jsem byla na erasmu, chtěla jsem založit blog, ale ty čtyři měsíce utekly tak rychle a nic z toho nebylo. V létě jsem byla dva měsíce na Srí Lance zas z toho nic nebylo (vlastně ne nic, už jsem se trochu někam posunula, sepsala jsem si z toho do wordu deník). A v září jsme se s přítelem přestěhovali. Naše první společné bydlení (ne, přežívání na koleji v luxusu 0+0 nebudeme počítat). A právě tenhle životní krok mne přiměl k tomu, abych založila tenhle blog. Jak tenhle krok vnímají muži a jak ženy? Jaký je mezi tím rozdíl? Co říká chlapům mop? Jak společně vybrat koberec? V bytě jsme teprve měsíc, ale už mám poměrně velkou zásobu funny historek o tom, že muži pocházejí opravdu z jiného vesmíru. Tak jsem se rozhodla (doufám, že vtipně) glosovat historky z našeho (ne)obyčejného života.

Kdo jsem?

To poznáte podle dalších článků. Jsem občas hodně střelená holka, který je skoro čtvrtstoletí, studuje v Praze vysokou školu, do toho se snaží pracovat a provozovat spoustu dalších aktivit, které nikdy nedotáhne do konce (a znovu, tenhle blog určitě nebude ten případ)

Proč Basilah?

Protože Basilah znamená odvážná. A to doufám, že jsem. Někdy… Snad…

O čem tenhle blog bude?

O životě, o tom jak neobyčejně obyčejně žijeme. Už jsem se trošku prozradila v úvodu Nejsem ani kosmetická bloggerka, ani food bloggerka. Nejlíp by se to dalo definovat jako „lifestyle“. Budu se snažit komentovat svět okolo mě. Možná se v tom uvidíte taky, možná se budete smát a možná brečet. Doufám, že sem budete chodit rádi a budete se sem chodit odreagovat. Tak jako já se chci odreagovat psaním tohohle blogu (takže žádná politika, žádní uprchlíci, ani Merkelová… možná jen občas )

Také bych chtěla poděkovat svému příteli, který mě dokopal k tomuhle blogu a celý ho vytvořil