Až ke hvězdám…
Jelikož jsem přesně v poločase přípravy na státnice a kolem mě všichni dopisují diplomky, chystají se na testy a další zkoušky a životní změny, rozhodla jsem se napsat o tom, jak jsem vylezla na Adams Peak. Zdá se Vám to možná jako banalita, nebo něco, co s tímhle tématem nemá nic společnýho, ale věřte. Má.
Jak víte, nebo možná nevíte, strávila jsem dva měsíce na Srí Lance. Od července do začátku září, takže vlastně mimo sezónu. Všude, kde si vygooglíte Adams Peak, vyjede vám mezi prvními „must see“ na Srí Lance. Mě ale nikdy moc nezajímal, hledala jsem si ty nejhezčí pláže a slony. Proto když se mě teď někdo zeptá, co mě vzalo ze Srí Lanky nejvíc a já odpovím, že hory, kouká na mě s otevřenou pusou.
Na Adams Peak jsme vlastně původně vůbec nechtěli. Moje kolegyně ze stáže někde na tripadvisoru vyčetla, že mimo sezónu tam hodně prší, smekají se schody nahoru a celkově, že se to moc nedoporučuje. I místní nás dost odrazovali, tak jsme to nechaly plavat a do plánu nezařazovaly. Jenže pak přišly Rusky, co s námi byly na pokoji, jestli bychom nechtěly jet, že za pár dní odjíždí a pro ně to je „must see“. Tak jsme se ani nezdráhaly a prostě jely. Lucka zarezervovala jedno z nejdražších ubytování, co jsem vlastně na Srí Lance zažila (a pořád oproti Evropě za půl darma) a bylo to prostě super. Konečně něco na úrovni. Ještě den před výstupem jsem si nic nepřipouštěla. Celé dva měsíce pro mne byly naprosto spontánní akcí bez nějakého plánovaní, takže jsem si nenašla ani moc o našem cíli. Poutní místo, hora, atraktivní východ slunce a nazdar. Doporučovalo se vyjít okolo třetí hodiny ranní. S Luckou jsme tedy šly spát už v pet odpoledne. Okolo deváté jsme se vzbudily a v tu chvíli nám došlo, že by to možná chtělo nějaké světlo, protože cesta nahoru je osvětlená pouze v sezóně (a ta začíná v prosinci). Našly jsme nejbližší supermarket a koupily si velmi stylové baterky ve tvaru kytičky. Svítilo to jako bludička, jak jsem druhý den zjistila, přesně na vzdálenost schodu bezprostředně před vámi. Pak jsme šly spát s budíkem nařízeným na půl třetí, protože jsme chtěly vyjít o chvilku dříve.
Před třetí jsme vstaly, zkoušely čekat na rusky ve stanovený čas, ale ty řekly, že nepůjdou, že stačí ve tři, tak ve tři. Tak jsme vzaly svačinu a že půjdeme. Ale ejhle, hlavní dveře hotelu byly zavřené. V tu chvíli se odněkud z dolního patra vynořila neskutečně stařičká paní, že nám půjde otevřít. Neuměla anglicky, ale hned pochopila, co po ní chceme, byly jsme zřejmě první poutníci, co se vydali na cestu. V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Paní mi vtiskla do dlaně ošmatanou mušli. Vzala jsem si ji a s úsměvem poděkovala. Pochopila jsem nejspíš, že se jedná o talisman na cestu. Nebo to taky mohlo být cokoliv jinýho, kdo ví, ale já jsem to pochopila takhle a mušli schovala do batohu. Vyrazily jsme tedy s Luckou do tmy. Prošly vesnicí a šly po stezce dál. Co vám budu nalhávat, byla tma jako v prdeli. Stezka byla jak už jsem se zmínila, neosvětlená. Pokud vám můžu dát typ na cestu, vezměte si čelovku (odteď ji vozím na každý výlet). Na cestu nám ale svítilo nebe. Nikdy jsem neviděla tolik hvězd, bylo to neskutečný. Jak kdyby u Swarovskýho vysypaly kamion s kamínky. Nebe plné drahokamů.
Prošly jsme první bránou, kde začínala oficiální cesta na Adams peak. Cestou jsme míjely spoustu stánků, které ale byly zavřené (to víte, mimosezóna). Nakonec jsme ale jeden otevřený našly. Paní nám udělala čaj na cestu, popily jsme a chtěly pokračovat dál. Mezi tím kolem nás prosvištěly Rusky, které jakožto milovnice crossfitu nasadily zběsilé tempo. Po krátkém odpočinku jsme se vydaly dál. Pořád byla všude tma, slyšely jsme jen, že někde teče voda, nevěděly jsme kudy a kam jdeme, prostě pořád dál, schod za schodem. Někde předtím jsem si na netu přečetla, že výstup je trošku náročnější, ale nepřikládala jsem tomu velký význam. To byla chyba, i když… Možná neinformovatnost byla ta věc, co mě dostala až nahoru. Každý schod mě začínal bolet víc a víc a přestávala jsem stačit Lucce. Vždy na mě na každém úseku čekala nahoře, až se doplazím. Najednou jsme slyšeli halekání a nějakou sinhálskou píseň, to zpívali němečtí fotbalisté se svým průvodcem. Schody v kratasech a podkolanekách (bylo asi 10 stupňů, měla jsem na sobě mikinu a slabou bundu) vybíhali. A najednou to nad sebou zaslechnu. Jeden fotbalista začal nekontrolovatelně zvracet. V tu chvíli mi poprvé přišlo, že to možná nezvládnu. Našla jsem v sobě ještě alespoň trochu rychlosti a kolem chlapce „proběhla“ seč mi síly stačily. Po dalším úseku schodů jsem se ale už opravdu kácela k zemi. Poprosila jsem Lucku, ostřílenou výšlapy v Tatrách, aby šla dál sama. Dav poutníků se začal pomalu zvětšovat, takže kdyby se mi udělalo špatně, někdo mě zachrání. Navíc jsme obě měly mobil. Dál jsem tedy pokračovala sama a ten pravý boj teprve začal.
Šla jsem po stezce, stoupla schod za schodem. Každý krok mne bolel. Nejsem zvyklá chodit (tak jako chodit umím, ale ne dlouhé túry), nejsem zvyklá běhat (jen když mi ujíždí devítka) a v posilovně jsem se už delší dobu taky neobjevila. Bojovala jsem sama se sebou. Dělala jsem si přestávky a moje zásoby vody pomalu mizely. Pokaždé jsem se podívala nad nebe a hvězdy mne nepřestávaly fascinovat. Opravdu nikdy a nikde jsem jich neviděla tolik. Podívala jsem se nahoru a víte jak. Když něco opravdu chcete, celý vesmír se spojí, aby vám pomohl. Věděla jsem, že to nemůžu vzdát. Netušila jsem, kdy vyjde slunce a nechtěla jsem moc sledovat mobil, abych nebyla ve stresu, že nestíhám dojít nahoru před východem. Netušila jsem, jak už jsem daleko, takže i kdyby mne napadlo to vzdát, nevěděla jsem jak dlouho mi to potrvá zpátky dolů a nechtěla jsem psát holkám, že to vzdávám.
Po každém úseku jsem si říkala, že teď už budu nahoře. Začalo mě předbíhat pořád víc a víc lidí. Prokazatelně jsme vyšly jako první, ale pořád víc poutníků jsem pouštěla před sebe. Pozdravil mě jeden týpek, co jsem se s ním předtím bavila na hotelu. Povzbudil mě, že už jsme skoro nahoře. Uvěřila jsem mu. Protože musíte věřit. I když víte, že nejste ještě ani zdaleka v polovině, musíte tomu věřit. Každý mě zdravil, povzbuzoval, poplácal, zeptal se, jestli něco potřebuju. Musela jsem asi vypadat vážně strašně. Ale nic mi nebylo. Jen mně bolely nohy, ale strašně, byla jsem vyčerpaná, ale odhodlaná. Hlavou mi proběhly všechny moje životní úspěchy. Všechny moje výhry a prohry. Nejvíc jsem vzpomínala na to, jak jsem odstátnicovala a jak na mě byla máma pyšná na promocích. Úspěchu nakonec dosáhnou ti, co si myslí, že na to mají. To mi vždycky vtloukala do hlavy mamka. A s touhle myšlenkou a s pohledem na nebe plné hvězd jsem pomalu stoupala výš a výš. No… stoupala. Doslova jsem se plazila po schodech. Neviděla jsem nic kolem sebe, jenom tmu a cítila vlhko. Vody už jsem měla jenom decku. Chtěla jsem si sednout na schod a počkat, až to slunce prostě vyjde a lidi začnou scházet dolů a já narazím na holky. Ale vždycky jsem se odhodlala dát ještě jeden schod, a další a další… V posledním úseku cesty jsem potkala nějaké čechy. Ukňouraně a „po shrekovsku“ jsem se zeptala:“Už tam budeme?“ Začali se smát 😀 Kluk mi řekl, že podle mapy jsme v poslední třetině cesty, a že když už jsem vylezla sem, nahoru to prostě dám. Tak jsem zas pokračovala v tom svým boji. Nejhorší bylo, jak byl každý schod jiný a naprosto nepravidelný. Už jsem nebyla schopná zvednout nohu víc než 10 centimetrů. Pořád jsem ale přesvědčovala sama sebe, už jsem blízko. Nesnažila jsem se něco dokázat všem těm lidem, co mě předeběhli, bojovala jsem sama se sebou. Vždy, když chcete zvítězit, nesnažte se bojovat proti ostatním, snažte se být lepším člověkem, než jste byli včera vy sami.
Najednou jsem viděla nějakou betonovou budovu, myslela jsem si, že to je jen něco dalšího na cestě (protože jsem za cestu potkala třeba i policejní stanici, tak nikdy nevíte). O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že to je vrchol hory. Lidé stáli rozesetí na schodech a někteří mě dokonce poznali a zdravili a usmívali se. Našla jsem holky a přidala se k nim. Lucka prý došla asi 15 minut přede mnou a Rusky asi půl hodiny. Mně to bylo ale jedno, nesoupeřila jsem s nimi. Otočila jsem se a viděla pod sebou naprostou nádheru. Všechno bylo zahalené to ranní mlhy. Pomalu začalo vycházet slunce a mlha se rozplývala. Spousta lidí na netu tvrdila, že z Adams Peak nic neviděli. My jsme chytli super počasí a já jsem viděla jeden z nejkrásnějších východů slunce v životě. Byl o to krásnější, že byl ozdoben pocitem vítězství. Vítězství nade mnou samou.
Na vrcholu Adams peak je také chrám, kam musíte bosi. Na první dobrou jsem řekla rezolutní ne, ale pak se mi to rozleželo. Kdy se mi tohle zase podaří? Co když jsem na Srí Lance naposled? Moje merellky letěly dolů a já se bosýma nohama procházela po areálu. Nebyla mi snad ani zima, neviděla jsem kolem sebe ostatní, jen já a prostor. Potom jsme se vyfotili, koupila jsem čaj, nakrmila jsem svačinou potulné psy a šly jsme dolů. V tu chvíli jsme konečně spatřily, kudy jsme to vlastně šly. Sestup dolů jsme si vyloženě užívaly. Výhled byl skvostný, slunce svítilo a krásně hřálo, kolem nás čajové plantáže, vodopády a neskutečně fotogenické stromy, které nevím jak se jmenují (už na základce jsem tvrdila, že je borovice opadavá, takže fakt nevím). Byla jsem prostě šťastná a spokojená. A pyšná. Na to, že jsem se nevzdala. Že mě nějaká neviditelná síla přiměla jít dál. Že to možná byla moje mamka, která mi vždycky říkala, že všechno jde. Nebo moje kamarádky, které mne vždy vyslechnout, ať už se jedná o jakoukoli blbost. Nebo můj přítel, který na mne doma čekal a podporuje mne ve všem, co si usmyslím. Nebo, že jsem to byla možná já sama. Může nás někdo motivovat, inspirovat. Ale všeho v životě dosáhneme my sami. Svojí vírou, svojí pílí, svým přesvědčením, svým odhodláním. Nikdo neudělá nic za nás.
Cestou dolů jsme se zastavily ve stánku u mnicha, který nám požehnal, dal puntík na čelo a uvázal náramek na ruku. Všichni mi říkají, co blázním, že je to jenom kus provázku. Ano, je. Ale tenhle pitomý kus provázku mi každý den připomíná, co jsem dokázala a jak jsem porazila sama sebe. Že už jsem se skoro vzdala a přesto jsem se tam vyškrábala. Připomíná mi, že všechno je možné, že se vyplatí bojovat a věřit si. Je úplně jedno, jestli někam lezete, někam jdete, něco nabíráte nebo hubnete, něco píšete, něco se učíte, něco tvoříte. Mějte cíl a zatím si jděte. Nesmíte ho vidět daleko, musíte si pořád říkat, že už to skoro máte, protože jenom pak tu víru neztratíte. Možná spadnete, možná uděláte pár kroků do strany, nebo zpátky, možná budete brečet, nebo vás budou ostatní odrazovat. Vždycky si ale uvědomte, že to děláte pro sebe. Vy si zasloužíte být šťastní a spokojení. Vy žijete svůj vlastní život a ostatní zase žijou ten svůj. Můžou vás na cestě podržet, nebo vám podrazit nohy, ale nakonec dojdete vždy jen vy sami. Tak přestaňte snít a jděte!!! Šťastnou cestu!!!
Ano, to malé barevné u těch stříbrných náramků, to je ono 🙂
Pár fakt na závěr (a tleskám, že jste to sem dočetlli):
- Nenechte se odradit tím, že jste na Srí Lance mimo sezónu a pokud neprší, jděte. Alespoň to budete mít v klidu a bez davů. Nedokážu si představit, že tam jdu mezi těmi davy (sedala jsem si na schody, atd a to v sezóně prostě nejde). Jelikož v sezóně se nahoru valí neskutečný štrůdl lidí. Všichni obyvatelé musí totiž na horu alespoň jednou za život vylézt. Tahají s sebou dědi, babičky, prostě všechny. Mimo sezónu tam chodí ale jen zvědaví turisté, což je spíš výhoda, nežli mínus.
- 2 224 m.n.m. – předtím jsem byla nejvýš na Sněžce, takže tolik asi o tom, co to pro mne znamenalo 😀
- Zajímavý na východu slunce je také trojúhelníkový stín, který hora vrhá na krajinu (asi jsem to viděla, ale v tý euforii mi to bylo úplně jedno)
- Pokud jste zdatní, dáte to za dvě hoďky i s pauzičkou na čaj, pokud lemřičky jako já, je to dvě a půl (fascinující, jak se dá o 120 minutách napsat takový román, že?)